Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vikingové a pohani všech zemí zažívají v úvodu roku 2016 slušnou žatvu. Před nedávnem spojil síly mozek ENSLAVED Ivar Bjørnson s legendou skandinávské folklórní hudby Einarem Selvikem a výsledkem je neotřelý meditativní projekt SKUGGSJÁ. Právě dnes vyšlo nové album kanadského bandu SIG:AR:TYR "Northen", které je famózní a překvapivě progresivní poctou staré škole žánru, čerpajícího materiál z historie Skandinávie, tamního folklóru a dřevního black metalu. No a konečně: po pěti letech hibernace se vrací na scénu finská úderka MOONSORROW s novou deskou "Jumalten Aika" (Věk Bohů).
Nikdy jsem nepatřil k velkým fanouškům téhle značky, která začínala skočným a humppou líznutým primitivismem, pak koketovala s pověstí viking-metalových EUROPE a nakonec se (možná trochu překvapivě) dala na dráhu ponuře epické kapely, která jen málokdy stlačí stopáž skladeb pod deset minut, aniž by se vzdala totální přímočarosti a nekomplikovanosti. V tomto ohledu dodnes pokládám za vrchol jejich tvorby půlhodinovou suitu "Tulimyrsky" ze stejnojmenného EP, kde se MOONSORROW ocitli zřejmě nejblíže čistému BM, zároveň našli optimální rovnováhu mezi jistým druhem metalové monotónnosti a promyšlenou gradací pomocí folklórních vsuvek.
Co se podařilo v rámci jedné skladby, pro mě nikdy kapela nezopakovala ve formátu celého alba. "Verisäkeet" či "Varjoina kuljemme kuolleiden maassa" nejsou špatné desky, ale stopáž jednotlivých tracků není obhájená a celek spíš ubíjí těžkým kyjem zvukové masy. Pět let zrání se nicméně na kapele podepsalo nejlepším možným způsobem. Na "Jumalten Aika" okamžitě upoutá lehkost a suverenita, s jakou MOONSORROW kombinují povědomé elementy do monstrózních celků, kterým tentokrát jakoby nic nechybělo, ani nepřebývalo.
Deska je vlastně jakousi tour de force diskografií Finů. Titulní eponymní track svými heroickými klávesovými fanfárami připomene dobu "Voimasta ja kunniasta", nicméně co tam bylo úsměvným kýčem, je tady přesně zkrocené zpestření, naladěné do výrazně ponuřejší tóniny. Majestátní óóó a epické troubení podmanivě rozděluje skladbu, která podobně jako 4/5 alba bohatýrsky přesahuje stopáží hranici deseti minut. Ve druhé kompozici s poetickým názvem "Morový háj" se ke slovu dostává výrazněji i folklórní složka, která nonšalantně rozetne skladbu vedví a potvrdí sílící dojem, že tohle album je podstatně živější a živelnější než kterákoli starší deska. Pochybovače uzemní třetí "Hodina vlků", óda na primitivismus opatřená jak dryjáčnickým pagan-riffem, tak skočným folkovým podložím a údernou ugrofinskou mantrou "suden tunti", kterou v pozadí řve sbor opilých troglodytů v cárech. Návrat ke kořenům, zároveň ale přesvědčivá ukázka toho, že MOONSORROW jako hudebníci dozráli.
V tomto ohledu je nejpádnějším důkazním materiálem závěrečná půlhodina, tvořená dvojicí skladeb "Mimisbrunn" a "Ihmisen aika (Kumarrus pimeyteen)". Právě tady se řízná fúze folkových halekaček, pohanské přímočarosti a blackové ponurosti ocitá na pomyslném zenitu. MOONSORROW chytře usměrňují energii kompozic, v nichž není ani zbla progresivního. Naopak, kapela „jen“ spojuje prosté motivy, ale dělá to způsobem, který je bezmála strhující. Čekal jsem na důstojného následovníka epického fláku "Tulimyrsky" a zakončení "Jumalten Aika" obsahuje všechno podstatné. Kapela se naučila být střídmější a proti minulosti šetřit tahy. A výsledná strohost výrazu desku zdobí.
MOONSORROW tak v roce 2016 vystupují z křovin jako tlupa na vrcholu sil. Novinka je jednoduše jejich nejlepším albem a svou zemitou směsicí ponurosti a rozvernosti představuje to lepší ze současné pagan/folk/viking metalové scény. Rah rah blah!
Jumalten aika (2016) Varjoina kuljemme kuolleiden maassa (2011) Tulimyrsky (EP) (2008) Viides luku – Hävitetty (2007) Verisäkeet (2005) Suden Uni + DVD (2004) Kivenkantaja (2003) Tämä Ikuinen Talvi (2001) Voimasta ja Kunniasta (2001) Suden Uni (2001)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2016 Vydavatel: Century Media Stopáž: 67:05
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.